Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, jak velký je rozdíl mezi lítostí a soucitem. Přišla za mnou klientka a začala mi vyprávět svůj příběh. Měla velice těžký osud. V dětství ji rodiče psychicky týrali a její současný partnerský život byl v troskách. Zdravotně na tom nebyla moc dobře a chuť do života byla na nule. Se zájmem jsem ji naslouchala, ale začala jsem si všímat, že se sama necítím příliš dobře. Cítila jsem smutek, její bolest a pocity velké křivdy – „jak jí může někdo tak ubližovat!“ Celý den se mi pak vlekl, nic se mi nechtělo a vše mi lezlo na nervy.

Určitě i vy jste se někdy dostali do podobné situace, kdy jste cítili lítost nad osudem své kamarádky nebo kamaráda. V tu chvíli se doslova vpíjíte do života té osoby, která vám svá trápení vypráví. Přijdete domů a je vám na nic, za to kamarádce se opravdu ulevilo. To co jste podvědomě udělali, byla touha pomoci své kamarádce z těžkých chvil a litování jejího osudu.

Když se na to podíváme z jiného úhlu pohledu, tak se stalo toto:

Svým litováním jste převzali odpovědnost za život své kamarádky. Vaše přání ji pomoci se obrátilo proti vám a pocity, které prožívala ona, nyní žijete vy sami. Ve vašem podvědomí to zní asi takto: „Chudák Zuzka, ona to má fakt těžký, ale se svým životem si neví vůbec rady, tak jí s tím přeci musím nějak pomoci. Svůj život si sama vyřešit nedokáže a já vím přesně, co má udělat, aby to vyřešila.“

Svou lítostí a touhou pomoci, však nikomu nepomáháte. Spíše přitěžujete sobě i tomu druhému. Ke svému životu jste si přizvali život někoho jiného a začínáte ho aktivně žít. Své kamarádce jste odebrali možnost postavit se za svůj život a vyřešit ho. Vynaložíte obrovské úsilí změnit život někoho jiného, bohužel vás to bude stát pot i krev a nakonec se to obrátí proti vám.

Člověk zkrátka nedokáže spasit druhého člověka. Každý to musí udělat sám za sebe!

Soucit je opakem lítosti. Když s někým soucítíme, dokážeme mu naslouchat bez toho, abychom se angažovali citově. Soucitem otevíráme srdce, lítostí však brány do našeho podvědomí, kde se hromadí pocity bolesti, žalu, smutku, křivdy, nenávisti, odsuzování a další.

Nesnažte se pomáhat, naslouchejte a dejte druhému možnost vzít odpovědnost za svůj život. „Nechodíte v botách své kamarádky“, tak jak si můžete myslet, že byste její život žili lépe!“ Netvrdím, že nemůžete poradit, nebo neříct svůj názor. Jen se odosobněte od životů svých přátel. Žijte svůj život, ne jejich a to se soucitem a úctou k nim.

 

 

                                S úctou a láskou Jana