Dětská agrese jako volání o pomoc

Nedávno jsem dostala opět příležitost nahlédnout do zrcadla. Tím zrcadlem jsou mé děti. Jsou to neuvěřitelně spontánní, kreativní a mimořádně všeteční malí človíčci. Každý z nich je jiný, a proto mi také každý z nich ukazuje něco jiného. Můžu s čistým svědomím říci, že jsem vyzkoušela snad všechny možné přístupy k dětem a možnosti správné výchovy. Pokaždé jsem tvrdě narazila na zeď. Mám tři kluky a dalšího chlapce vyvdaného, to znamená čtyři divočáci v domě. Jsou chvíle, kdy bouchnu a pro sebe si říkám: „oni to snad dělají schválně? Copak mě neslyšeli? To musím pokaždé zařvat, aby se něco změnilo? Přemýšlela jsem nad tím proč tomu tak je, protože na lidi působím jako velice klidný a vyrovnaný člověk. Já sama sebe vnímám jako člověka, který nevyhledává v životě konflikty a snaží se jim vždy předcházet. Když už dojte k vyhrocené situaci, mou snahou je z ní elegantně vybruslit bez újmy, tak aby byly obě strany spokojené. Vždy se snažím vycházet vstříc a tím jdu mnohdy i sama proti sobě. Zjistila jsem o sobě však jednu podstatnou věc a to právě díky svým dětem. Můj klid a vyrovnanost je pouze navenek, uvnitř mne vládne hurikán. Je to vnitřní neklid, který se projeví občasným výbuchem. Tato skrytá agrese ukazuje na vnitřní nerovnováhu. Uvnitř mne je tedy konflikt, skryté emoce, které se snaží dostat ven, a já na celou situaci reaguji s pocitem, že se musím ochránit a tedy agresivní reakcí – křikem. Toto uvědomění mi ukázalo, že moje děti pouze reagují na můj vnitřní neklid. Žádné dítě nezlobí a hyperaktivita je pouhý odraz vnitřní nerovnováhy obou rodičů. Moje výchovné i nevýchovné snahy se vždy minuly účinkem právě proto, že jsem sama v sobě byla nestabilní. Dítě se chová doslova jako odraz našeho vnitřního světa,

proto bychom neměli vychovávat děti, ale na prvním místě zejména sami sebe.

Když se narodí miminko, je to přesná kopie všech přesvědčeních a názorů rodičů. Dědí po svých rodičích emoční naladění a celou jejich historii (minulost). Dítě je tedy půl matka a půl otec a záleží, jaké geny se projeví silněji. V dospělosti se pak naše děti stávají svými rodiči.

Tuto rovnici jsem si uvědomila poté, co jsem porodila. Něco ve mně se změnilo a já začala žít život své maminky (zcela nevědomě a přirozeně se projevilo dědictví, které mi maminka předala – celý její život se všemi postupy, názory a dokonce i důležitými životními situacemi, se aktivoval v mém životě a já ho začala žít), do té doby jsem její životní styl odsuzovala a vždy jsem chtěla žít jinak než ona. Můj život začal být prázdný, rutina přerostla v obrovskou úzkost. Můj život byla jedna velká NUDA. Po své mamince jsem převzala vzor pečovatelky. Byla vždy velice obětavá, milá, společenská, pro každého by se přetrhla. Ale dělala to jen z jednoho důvodu a tím byl strach, že zůstane sama a nemilovaná. Sama si lásku dát nikdy nedokázala. Bohužel se obávám, že v naší společnosti to ani jinak nejde, protože jsem se ještě nesetkala s někým, kdo by lásku nevyžadoval od druhého nebo si jí nezískával z vnějšího světa – zážitky či věcmi (vyjma osvícených mistrů, kteří svou sebelásku skutečně žijí). Odkázaná na lásku ostatních jsem si sama vytvářela situace, které mě doslova emočně trhaly na kusy. Mnoho pocitů jsem v sobě dusila a pak na ně posléze zapomněla. Bohužel zapomínáme pouze myslí, ale neznamená to, že emoce, které jsme měli v dané situaci, jen tak zmizely. Jsou stále přítomny a vytvářejí právě ten pocit napětí a nerovnováhy, o kterém jsem mluvila. Toto vnitřní napětí a celý svůj životní balíček jsem i já předala svým dětem a můj manžel k tomu přidal svůj.

Agrese u dětí je voláním o pomoc

Agrese u dětí je voláním o pomoc, protože se v nich mísí spoustu emocí, se kterými neumí pracovat, neznají je a mnohdy neumí pojmenovat, co se s nimi vlastně děje. Vnitřně cítí napětí, které je však jen reakcí na vnitřní rozpolcenost rodičů. Ve škole se naučí spoustu věcí, které do života nepotřebují, ale to co potřebují, jim málokdo dokáže předat. To co potřebují jsou vyrovnaní rodiče, nikoliv jen na pohled, ale i uvnitř sebe!

Jak může dospělý člověk, který nemá vyřešený svůj život a neumí pracovat se svými emocemi, učit děti ve škole, či je jako rodič vychovávat?

Byla jsem svědkem situace, kdy se z prarodiče stalo malé uražené dítě, kvůli vylité vodě. Celá situace, byla pro mne velice komická a jen jsem ji pozorovala. Díky tomu jsem pochopila další zákonitost.

Právě v dospělých, nikoliv v dětech, je příčina problému.

Jakmile se jedná o vyhrocenou situaci, chováme se většinou jako děti, které neumí konflikt vyřešit jinak než bojem nebo se cítit jako oběti. Je to začarovaný kruh. Malé děti vychovávají další děti. Znalosti jsou (pro mne) druhotné, když se neumíme vypořádat s životními situacemi a emocemi, které nám způsobují traumata a vnitřní bloky (pak se na minulost snažíme zapomenout, a emoce v sobě zadusit). Než začneme vychovávat či učit, měli bychom si nejprve ověřit, zda to co jsme převzali od jiných, je funkční vzorec.

Závěrem bych zde ráda řekla, že to o čem píšu je mnou prožitá zkušenost. Věřím, že se najdou tací, kteří s tím nebudou souhlasit, ale nikomu svůj pohled na věc nevnucuji, pouze se snažím ukázat možnost jiných přístupů. Hledejte svou vlastní cestu, nepřipoutávejte se k názorům druhých a i z tohoto článku si vezměte pouze to, co s vámi souzní.